SILVA  BOHEMICA
„Český les“ - měsíčník o lese a zvěři
/ Journal about Forests and Wild Animals

SILVA BOHEMICA

„Český les“ - časopis o lese, dřevu a zvěři

tel.: (+420) 602 225 486

fax: (+420) 960 318 522 286

icq: 445045301

Kontakt:

Silva Bohemica, Josefská 43/4, P.O.B. 1
118 00 Praha 1
, E: silva (at) bohemica.cz
W: www.bohemica.cz F: facebook.com/silva.bohemica

logo
SILVA  BOHEMICA
„Český les“ - měsíčník o lese a zvěři
/ Journal about Forests and Wild Animals

SILVA BOHEMICA

„Český les“ - časopis o lese, dřevu a zvěři

Příprava článků, fotoarchiv

      Redakce SB zveřejňuje stále více článků a užitečných informací na webu, a to v nezkrácené podobě včetně více fotografií a různých bonusů od autorů i od redaktorů. Průběžně jsou tyto články vystavovány na stránkách:
facebook.com/silva.bohemica

 

      Níže uvádíme některé ještě dřívější články a fotografie připravované k publikování, které nejsou na facebooku:

 

Alojz Drábek: EXPOZÍCIA VÝVOJA NOŽOV v rámci výstavy „Poľovníctvo a príroda“ v Bratislave

Eduard Forejt: MS Sadská pořádala jarní myslivecký den pro děti,
MS Sadská – únorové vzpomínání na prvního nestřeleného kance;

Václav Havelík: První sluky, Myslivecké sdružení Housina, Otava v Písku, Nově otevřené Všeradické muzeum pravěku, Kolonie nutrií na Labi;

Roman Jelínek: Memoriál Jiřího Bodejčka a Všestranné zkoušky ohařů v MS Věžky Zlobice;

Jiří Junek: Tis - dřevina roku (seminář u Křivoklátu), Holandsko-Floriade (výstava), Litovel-Harmoniky, Festival v Pelhřimově - stavby ze špejlí. Tři Grácie osiřely, odešel Pan profesor, Křtiny-otevření studánky

Vladimír Krečmer: Krize lesnictví a lesního hospodářství;

Pavel Kyzlík: Les - mocné slovo,
Lesy, lesníci a památné stromy;

Alena Novotná: Střední lesnická škola Hranice zahájila realizaci projektu Moderní výuka;

Jaroslav Martínek: Příspěvek za Školní lesní podnik Křtiny na slavnostním zasedání vědecké rady FLD k 90. výročí založení školy;

Otakar Rada: Nešťastný pátek třináctého v dubnu 1945 na Habeši;
Počátek odboje na lesním revíru Samčanka

Josef Šinkner: Chovatelská přehlídka v okrese Beroun,
Zlatá srnčí trofej na Karlštejně;

redakce: Oskerušové dřevo je nejtvrdší z evropských dřevin (viz www.inexsda.cz/bk, www.moravskededictvi.cz/oskoruse); Rychlostní silnice do Vídně kontra příroda (viz www.eps.cz, www.r52.cz); Dřevorubec Adršpach a BOZ (foto na nachodsky.denik.cz).

 

 

MS Sadská - únorové vzpomínání na prvního nestřeleného kance

        Letošní zima sněhovou nadílkou podtrženou hlubokými mrazy pořádně prověřila nejen zvěř v našich honitbách, ale i nás myslivce, protože zakrmování do jeslí a bažantích krmelců rozhodně nebylo příjemnou procházkou, jak tomu bývá obvykle. Nejeden z nás, ochránců všeho živého v revíru, oprášil časem zapadané sáně, boby, nebo běžky, aby byl vůbec schopen dopravit ke krmelcům pytle obilnin, šrotu, sena a soli. Těžké brodění hlubokým sněhem, navíc obtěžkaný řádným nákladem, ale naštěstí není to jediné, co zima s sebou přináší. Jako má každá cesta svůj cíl, i my máme svá setkání po krmení, kdy si sedneme kolem jednoho stolu, hřejeme ruce o hrníčky čerstvé kávy a tlacháme o tom, co kdo viděl, slyšel, nebo zažil. Nemohu se rozhodně považovat za zkušeného myslivce, ba naopak, k myslivosti mě sice táta vedl od mala, ale život to tak nějak zamotal, že jsem „skutečným myslivcem“ teprve pár let a to i přesto, že mě klepou Kristovy léta na dveře. Přesto, anebo právě proto, jsem v polovině února mohl přidat do debaty vyprávění o svém prvním nestřeleném divočákovi. A protože jsme se opět od plic zasmáli, chtěl bych se podělit o tohle vyprávění i s Vámi čtenáři.

        Byl červencový podvečer a já po práci spěchal k lesu, protože, jak už to tak někdy člověk tuší, dnes byl ten den s velikým D a já měl předtuchu, že se dočkám svého prvního úlovku černé. Chodil jsem na jedno místo už dva týdny a bylo jen otázkou času, kdy se divočák objeví a Diana mi dovolí stát se lovcem černé zvěře. Dopoledne jsem se domluvil s tátou Karlem, kterého ve spolku přezdívají Čódl, že si půjdeme spolu sednout a užijeme si lov. Mám v tomhle obrovskou výhodu, protože mě do mysliveckého řemesla zasvěcuje, a tak nemusím na spoustu věcí obtížně přicházet až časem. Jako by se mi připomněla slova pronesená při zkouškách z myslivosti, kdy nám při blahopřání ke složení zkoušky říkali, že jsme sice myslivci, ale zatím jen písklata, a tak se máme držet těch starších a učit se. Vybaven spoustou pouček jsem se vydal na svoje oblíbené místo za Homolovu zahradu, kde u polní cesty, jež rozdělovala pole kukuřice a pšenice, stojí sloup a u něj židle, kterou zbudoval Čurda, zelený kamarád z našeho spolku. K židli jsme šli s tátou spolu, tam se rozloučili, popřáli si šťastný lov a domluvili se, kdy půjdeme domů. Musel jsem druhý den do práce, a tak jsem navrhnul, že se o půl dvanácté sebereme a půjdeme dom. Osudová chyba, ale to jsem ještě nevěděl. Táta pokračoval na roh pole s kukuřicí asi tak 100 metrů daleko a usadil se na svou židli. I já se usadil na židli a připravil se tak, abych mohl pohodlně a tiše pozorovat okolí. Bylo kol deváté, a přestože po černé ani vidu ani slechu, rozhodl jsem se pro jistotu sundat z flinty řemen, aby mi náhodnou necvaknul při případné manipulaci. I mně se to zpětně zdá přehnané, ale já ještě černou neslovil, a tak mě prostupoval zvláštní druh kombinace stresu a vzrušení. Bylo teplo, bezvětří, krásně zapadalo sluníčko. Kukuřice šustila svou zvláštní symfonii plnou ostrých, přesto harmonických tónů a pšenice za mnou tichounce pobrukovala s nárazy až neznatelného větru. Po pravé ruce seděl táta a podle toho, že mu padala hlava, jsem soudil, že přišla jeho chvilka klimbání. Je tím proslulý a ať člověk chce nebo ne, některé věci dědíte, napadlo mě v ten okamžik. Asi, respektive určitě, nebudu lepší. Krom káněte, co zakroužilo párkrát nad našimi hlavami, byl v tomhle koutu revíru klid. Bylo tu čekání na tmu. Dlouhé, ale krásné. Je zvláštní, jak uklidňující je západ slunce. Na druhé straně kukuřice je les, za který se skrývalo slunce, a přál bych Vám vidět ten překrásný ohňostroj barev, který se na nebi rozehrál. Les byl ohniště, obloha plamenně zářila červánky a my jsme v téhle večerní hře hráli roli trampů hledících do plamenů. Šíralo, země tichla a ukládala se ke spánku. Já se snažil pookřát, přestože i mě zmáhala chuť zavřít oči a spát. Čas se tak nějak přehoupnul a bylo půl jedenácté. Táta už statečně pospával a není se čemu divit. Přede mnou od lesa bylo slyšet praskání, ne hlasité, ale věděl jsem, že tyhle zvuky vydává důvod mého zvýšeného tepu. Nevím, jestli se téhle nervozity někdy zbavím a možná ani nechci, protože to napětí je asi právě to, co dělá lov lovem. Praskání se blížilo a já se nemusel dívat na hodinky. S železnou pravidelností bachna vedla selata na před půlnoční hostinu. Doufal jsem, že tentokrát přejdou cestu a neuhnou jako vždy těsně před mým posedem. Naneštěstí ani tentokráte mi nebylo přáno, a tak se stočila doprava, přímo na tátu. Zalykal jsem se chutí na něj zavolat, ale to se nedá, a tak jsem čekal, zda se u něj objeví tak, aby mohl střílet. Bachna jakoby věděla, že tu jsme, pokračovala dál ve své cestě bezpečně podél cesty polem tak, že na ni, ani její potomky jednoduše nebylo vidět. Nicméně na poslech to byla nádhera, bylo krásně slyšet, kdy selata okřikovala a ta utichla a štrádovala si to za mámou. Bachna je provedla v tichosti kolem táty, který je za sebou ani nemohl zachytit. Moje horlivé srdce myslelo, že je po všem, avšak tenhle večer na mě chystal ještě „horší příhodu“. Asi tak kolem jedenácté jsem za sebou uslyšel jemňoulinké cvaknutí a pak žvýkání. Tenhle zvuk jsem už znal. Prase ucvaklo klas a pomlaskávalo si na téhle chuťovce. Byla už docela tma a měsíček nedovolil vidět víc než rozlehlé pole. Spoléhal jsem se na svoje uši a naslouchal nehnutě, kam se čuňák blíží. Otáčel jsem se na židli a nastražoval uši, adrenalin mi zaplavoval celé tělo, protože jsem bezpečně určil směr, kam se zvuk posunuje a bylo to přímo na mě. Hlavou se mi hnaly myšlenky jako vlak, přemítal jsem, jak se pootočit, aby nezapraskala židle, jak se opřít, kam si posunout podpěru, abych mohl co nejlépe střílet, jestli budu mít dost času, jak a kdy mám odjistit, prostě všechno, co se může stát a do toho ještě čas. Bože, schylovalo se k půl dvanácté a já málem umíral strachem, že se táta koukne na hodinky a půjde ke mně. Židle stála jednou nohou u sloupu, pod kterým si to vyrostl hezký keřík šípku. Nevelký, ale dost košatý, aby přes něj nebylo vidět. Šoupl jsem se doleva tak, abych mohl posunout pušku ve směru přicházejících zvuků a už jen čekal, jak se čuník objeví na cestě. Čas najednou strašně letěl a táta n a š t ě s t í nešel. Říkal jsem si, jaké je to štěstí, že možná slovím, zrovna když jsme spolu na lovu. Jenže lončák, jak jsem měl zanedlouho zjistit, si to neplánoval přes cestu. Všechno se zdálo dokonalé a já byl připraven v bezvadné střelecké pozici. Jenže lončák došel tak 10 metrů ode mě za keřík a jakoby tušil, že před keříkem číhá oko lovce zesílené puškohledem, stočil se doprava přímo ke mně. Starší myslivci vás mohou naučit ledacos, ale to, jak se ohnout flintu přes opěradlo, aby střílela 90 stupňů jinam, než jí můžete fyzicky namířit, to vám nikdo neporadí. A tak se stalo, že si to milý lončák ve vteřině doštrádoval přímo pod moji židli a já nehnutě koukal na to, jak přesně u zadní nohy mojí židle zvedá hlavu a vzhlíží na podivného dvounohého tvora o pět příček nad ním, co se tak divně třepotal v měsíčním světle. Věřte nebo ne, já mu viděl i to, jak mrká světlem, překrásný stříbrný zbrojnoš našich lesů. Bylo to úchvatných 15 vteřin, nepohnul jsem se a on taky ne. Koukali jsme na sebe a já si říkal, že třebas půjde tak šikovně, že nakonec budu mít nějakou šanci dostat ho do skla. To, že jsem nemohl střílet, mi ale vůbec nekazilo náladu, protože tohle možná člověk uvidí jednou jedinkrát za život. Už, už to vypadalo, že se v klidu vydá na cestu, kde bych snad mohl mít i šanci, když to za mnou prasklo a pak do ticha téhle noci zazněla taťkova napůl šeptaná avšak osudná věta: „Tak co, taky jsi nic neviděl?“. Nu, lončák se v milisekundě uvedl do pohybu a to, že jsem dnes druhý, mi dal najevo jak jinak, než precizně zvednutým pírkem. Nezlobil jsem se na něj a ani mi to nebylo líto, protože takovouhle historku jen tak někdy nezažijete. Určitě budu mít jednou i skvělou vzpomínku na to jak jsem se stal lovcem černé zvěře, ale to jistě nevymaže tenhle příběh o tom prvním neuloveném kanci. Jen o něm nebudu mít pasovací list.

Eduard Forejt, Sídliště BSS 1333/4, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav 01, 250 01 e-mail: mssadska@gmail.com, tel. 774 300 537, Člen: MS SADSKÁ

 

První sluky

        Kruté zimy tvoří smutné mezníky v naší myslivosti. 1929, 1969, 2009…

        První zimu znám z vyprávění rodičů a fotek zubožené srnčí a zaječí zvěře, která chodila po Budějovicích a hřála se u městské kanalizace. Druhou zimu jsem prožíval jako myslivec. Rakve s nebožtíky vozili pozůstalí na hřbitov pásovým traktorem nebo na sáňkách. Příběhy jak ze staré Šumavy! Na jaře jsme v Karlštejně našli 52 kusů padlé srnčí zvěře. Jarní tah sluk byl tehdy kupodivu pěkný, 10-11 sluk za večer, jednou též 14! To bylo ovšem před čtyřiceti lety! S netrpělivostí očekávám sluky po letošní zimě. Přílety špačků, skřivanů, hřivnáčů i čejek jsou opožděné, konipase marně vyhlížím. Denně navštěvuji honitbu od 16. března. Ráno pozoruji lišky, večer tah sluk. Na kraji lesa je poslední velká sněhová závěj. Vábí kuny a lišky spolehlivěji než sebelepší újeď. Mají poslední příležitost vyčistit i kožich. Ráno 19. března mi přišly „na sníh“ postupně dvě lišky. Pozoruji, jak pečlivě provádějí očistu. Mám šikovný kulobrok 5.6 x 52 R, ani jedna by neměla mít šanci. Nechci však lovit, jednak proto, že je to dnes právě sedm měsíců od úmrtí mé ženy, a také proto, že předvčírem tu již jedna liška svým životem zaplatila daň za všechny ostatní. Všeho s mírou platí i tady. Doma se nemohu dočkat večera. Poprvé od honů beru do honitby brokovnici, na věšáku zůstane i lesnická ušanka, na sluky se chodí v klobouku! Vstupuji do lesa v době, když v Osově zvoní klekání. Srpek měsíce je o poznání širší než včera, vychází na západě. Zaujímám místo na stanovišti, kam chodím nejméně deset let. Fenka se labužnicky chladí ve vodě, den byl teplý, ale větrný. Do ticha večera se ozývají svými hu hu sovy. Je jich více než loni. Zato nevidím nikde zajíce nebo jejich vlnu, touto dobou tu vždy ležela v trávě jako neklamný důkaz honcování. Naopak je velmi příjemný, téměř nulový přelet letadel. Jindy hluk jejich motorů rušil večerní ticho, dnes nepřeletěl ani jeden letoun. Krize. Je 18:45, nad dubovým porostem létá netopýr, otáčím se za ním a v poslední chvíli zahlédnu zatahující dlouhozobku. Ve mžiku táhne druhá, také tiše, snad v desetimetrové výšce přímo na mne. Co chybělo, abych je přehlédl? Stál jsem tak, aby mi měsíc svítil na zátylek, každoročně totiž táhnou od východu. Letos táhly opačně. Čekám dál, až do úplné tmy, pozoruji, že mám mokro v levé botě. Za chvíli pomocí nože vytahuji obtížně hřebík z podešve. Naštěstí to odnesla jen bota, někdy to také projíždím autem. Vyvážení domovního odpadu do lesa patří k běžným nešvarům dnešního venkova. Může však trochu vody v botě oslabit dnešní zážitek? -vh

 

Myslivecké sdružení Housina

        Myslivecké sdružení Housina hospodaří na rozloze cca 2000 hektarů. Na této ploše se nacházela do roku 1983 tři myslivecká sdružení, jejichž roční odstřel bažantí a zaječí zvěře činíval ještě v sedmdesátých letech přibližně 3000 kusů. Přibližně od roku 1973 začaly stavy drobné rapidně klesat. V současné době se loví na honech 4-5 bažantích kohoutů, zajíc se neloví již řadu let. Za loňský rok se ulovilo na honu nejvíce 7 bažantů. Velice dobře vzpomínám na dobu, kdy býval drobné zvěře dostatek. V té době jsme posílali známým jako prezent často bažanta nebo zajíce poštou, což by dnes bylo naprosto nemožné. Stačilo pouze bažanta vyháčkovat a cedulku se jménem adresáta upevnit na letku. U zajíce byla podmínka, že musel mít zavázanou hlavu, aby se ostatní zavazadla nepotřísnila barvou. Adresa se na zajíce nejčastěji přišila. -vh

 

Otava v Písku

        Na letošní zimu budeme vzpomínat stejně asi tak, jako na tu, která napáchala v myslivosti hojnost škod - 1969-70. Tehdy napadl na Podbrdsku sníh 23. listopadu a držel do 8. března. Letošní zima byla sice kratší, na sníh však vydatná a teploty byly dlouhodobě nízké. Vodní ptactvo muselo opouštět zamrzlé hladiny toků a hledalo pomoc u lidí. Můj snímek je z lednové Otavy v Písku. Dobře, že se vždy našlo dost slušných lidí, kteří poskytovali vyhladovělým ptákům potravu.

        Ptáci na zamrzlé Otavě v Písku to neměli vůbec lehké. Nesoustředilo se jich tu tolik jako v jiných městech, asi proto, že řeka byla zamrzlá. Ptáci proto hledali pomoc u lidí, vystupovali daleko od řeky a přijímali rádi ti, co jim lidé nabízeli. Dobře, že se vždy našlo dost zkušených lidí, kteří uměli ptákům zmírnit zimní utrpení. -vh

 

Nově otevřeno Všeradické muzeum pravěku

        Zrekonstruovaná budova Obecního úřadu ve Všeradicích na Berounsku je současně sídlem muzea pravěku. V nejvyšším patře se usídlili dávno nežijící tvorové úctyhodných rozměrů a těžko vyslovitelných jmen. Tupandactylus tanynstrohpeus, colephysis, tapejara, dimetrodon, deinonynchus a mnoho dalších a dalších. Současným živočichům jsou podobné obří vážky zvící velikosti leteckých, ostatní je „Jurský park“. Nižší poschodí je věnováno osídlení Českého Krasu, době laténské. Svou expozici zde má též místní rodačka M. D. Rettigová, autorka první české kuchařky. -vh

 

Kolonie nutrií na Labi

        Na Labi žije kolonie nutrií, několikrát se objevily i v televizi. Nejvíce jich je u Kostomlat, prý asi 40. Moje fotka je z Nymburka. Krmili jsme tu vodní ptáky, těch tu bylo nepočítaně. Tašku plnou rohlíků stačili spořádat do pěti minut. Bylo zajímavé pozorovat při krmení některé labutě. Chytaly za letky nejčastěji lysky a odhazovaly je až na vzdálenost 3 metrů od potravy. Podařilo se mi vyfotit taky jindy plaché nutrie, hlad je donutil přijít k člověku. Rohlíkem určeným kachnám nepohrdly, ale pro ně jsem měl připravenou pochoutku, totiž jablka mrkev, to je ostatně vidět na snímku. -vh

 

Memoriál Jiřího Bodejčka v honitbě MS Rusava

Všestranné zkoušky ohařů v MS Věžky Zlobice

        Memoriál Jiřího Bodejčka - lesní a barvářské zkoušky psů malých plemen 2010 (se zadáním titulů CACT a res. CACT) se letos uskuteční 11.-12. září v honitbě MS Rusava, okr. Kroměříž. Pátý ročník Memoriálu Jiřího Bodejčka pořádá Okresní myslivecký spolek ČMMJ Kroměříž pod patronací Lesů České republiky, s. p. Při soutěži mají zástupci malých plemen loveckých psů možnost složit během dvou dnů lesní a barvářské zkoušky. Letošních zkoušek se zúčastní psi z oblastí bývalých okresů: Kroměříž, Přerov, Olomouc, Zlín, Vsetín, Vyškov, Uherské Hradiště, Brno. Zkoušky mají v těchto honitbách dlouholetou tradici (pořádání všestranných zkoušek ohařů, pravidelné pořádání lesních a barvářských zkoušek malých plemen, zkoušky z norování atd.) a jsou vyhlášené svou dobrou organizací a vysokou návštěvností odbornou i laickou veřejností.

        Ing. Roman Jelinek, Ph.D., rom.jel@seznam.cz, Věžky 36, 768 33, p. Morkovice, M 604 284 608

 

Kde jezdívaly lesní železnice?

        Čemu všemu sloužily lesní železnice? Kde jich na území bývalého Československa bylo nejvíce? Jaký byl jejich vývoj od koňských potahů po elektrifikovanou železničku? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá výstava s názvem „Vôňa dymu a ihličia“ a s množstvím historických fotografií, plánků lokomotiv, tratí, mapek i provozních předpisů a dokumentů, která je do 31.5.2010 instalovaná v Kulturním centru ve středoslovenském městě Dětvě.

        Výběr tohoto města nebyl zcela náhodný. Nad ním se vypíná hřeben bájné Poľany, prakticky celé pokryté krásnými smíšenými lesy. Do jejich dolin zajížděly z jižní strany úzkorozchodné lesní železnice, které začínaly na nákladištích normálně rozchodné železniční trati ze Zvolena do Lučence ve stanicích Vígľaš a Kriváň. Z Vígľaše jezdily úzkorozchodné vláčky s převážně parními lokomotivami pro dřevo až do nitra Poľany - na Kyslinky, z Kriváně přes Hriňovou pod východní úbočí Poľany. Ta vígľašská poskytovala i osobní přepravu. Na památku po ní stojí u silnice pod vígľašským hradem na památníku s kouskem kolejí parní lokomotiva, která na ní jezdila, s několika vagóny.

        Instalace výstavy, která je sestavená na dvaceti dvou arších, byla poměrně náročná. Perfektně se jí zhostily pracovnice pořádajícího Podpolianského muzea v Dětvě pod vedením paní Mgr. Renaty Babicové. Radou byla nápomocná i paní Ing. Mária Rošková z Lesnického a drevárskeho múzea ve Zvolenu. Na vernisáž výstavy přišli 20. dubna ti, které mohla nějakým způsobem oslovit: jednak pamětníci lesních železniček pod Poľanou, jednak lesníci, kteří v jejích lesích slouží. Autora výstavy Jiřího Junka přišli na vernisáž podpořit lesníci z Lesní správy Lesů Slovenské republiky Kyslinky, pod vedením lesního správce Ing. Jána Ostroluckého, právě z místa, kam do počátku sedmdesátých let minulého století jezdily vlaky lesní železničky z Vígľaše. Ještě jsou živé záměry obnovit na Kyslinkách aspoň část původní tratě.

        Tedy jestli se v květnu objevíte v blízkosti Dětvy, přijměte pozvání na výstavu o vývoji lesního doprav nictví a zejména o lesních železnicích. Byly a jsou součástí bohatých lesnických i železničních tradic.     -jnk-

 

Na Katarínce si dejte pozor na vlak!

        Představte si, že vyjdete jarní přírodou z lesa na horském hřebínku na louky u hájenky a u cesty uvidíte známou dopravní značku ve tvaru ondřejského kříže - železniční přejezd, a nápis POZOR VLAK! To je dost velký šok pro zkušeného turistu, ne pak pro železničního fandu. A navíc se vás zmocní velmi příjemný pocit a ovládne pozitivní energie. Není tedy divu, že si na tomto místě nechal před téměř čtyřmi stoletími řád Františkánů postavit kostel a klášter, založený v roce 1618, zasvěcený Svaté Kateřině. A protože jste na Slovensku a lidem je toto místo dodnes milé, i když je kostel a klášter dávno v rozvalinách, nazvali je Katarínka. O prázdninách sem jezdí na jedinečné prázdninové pobyty mladí z celého Slovenska, aby pomohli zakonzervování ruin historických staveb. Ale co zde dělá ta dopravní značka?

        Odpověď vám dá zahoukání motorové mašinky, která se blíží po úzkých kolejích. To všechno se vám zdá nebo jste se posunem v čase dostali do pohádky? Tak trochu, protože na Katarínce je opravdu pohádkově.

        V tomto kraji lesní železnice skutečně jezdívala. Z lesů Malých Karpat svážela dříví do Smolenic a do továrny v Horných Orešanoch. Ale samozřejmě nejezdila zde po horském hřbetu, ale o několik set metrů níž v údolí. Jenže na zdejší Lesní správě Dechtice byl lesním správcem Ing. Ivan Ružek, který si pronajal od Lesů Slovenské republiky, s. p. starou pálffyovskou hájovnu na Katarínce a v roce 1997 se dal se svým synem Robertem, kamarádem Jurajem Kurajem a dalšími přáteli a za spolupráce s kolegy lesníky do stavby prvního úseku úzkorozchodné železničky u hájovny na Katarínce. Lesy pomohly při zemních pracích s technikou, kamarádi třeba s opravou vagónků a vyřazené důlní motorové lokomotivy typu BND 30. Říkají jí Danka a ve zkušebním provozu se zde na 200 m dlouhém kolejišti o rozchodu 600 mm, po dvou výhybkách a mostě, přeneseném sem z bývalé lesní železnice, předvádí od roku 2007. Přátelé železničky vytvořili sdružení, které pro návštěvníky Katarínky připravuje například Den dětí, den otevřených dveří na Sv. Cyrila a Metoděje a pro příznivce železničky brigády.

        Jaké plány mají v blízké budoucnosti? Vybudování okružní trati s remizou pro lokomotivu, kolejový triangl na otáčení lokomotivy a chtějí také postavit trať k nedaleké studánce u lesa. To vše zatím z nevelkého důchodu pana emeritního lesního správce Ružka, příspěvků členů sdružení, snad se podaří získat prostředky z různých grantů.

        S podobnými problémy se potýkají i příznivci Rajnochovické lesní železnice, lidé, kteří se snaží o rekonstrukci části bývalé úzkorozchodné lesní drážky, která vedla úpatím Hostýnských vrchů od rajnochovické pily úbočím Kelčského Javorníku. Kolegové z Katarínky je pozvali k přátelskému setkání, které se ve velmi příjemné atmosféře a za krásného jarního počasí uskutečnilo o Velikonocích 3. dubna na železničce na Katarínce.

        Měli si o čem povídat - o stavbě drážky, údržbě a opravách vozidel, o svých plánech, i jak jde život. Moraváci pozvali slovenské kolegy zase na návštěvu Rajnochovic. Tak ať se rozvíjí další neformální spolupráce a přátelství příznivců lesních železnic z obou břehů řeky Moravy.  Jiří Junek

 

Pod příkrovem zelených lesů vzniká termální voda

        Krajina, ve které působí „oravské“ Ochranné obvody Štátnych lesov Tanapu, je poněkud rozdílná od kraje centrální oblasti Tatranského národního parku. Platí to i lesích Ochranného obvodu Oravice. Ta působí prakticky na území tří převážně lesnatých dolin: Tiché, Bobrovecké a Juráňovy. Zelený, převážně škůdci nedotčený les, zde s rozklanými a rozpukanými vápencovými skalami působí jako přirozená houba. Voda je stále více potřebnou, sledovanou, ale také nedostatkovou surovinou. V dobře lesníky obhospodařovaných lesích se úspěšně akumuluje.

        V článku „Lesy nad prameňmi pitnej vody treba chrániť“ paní redaktorka Lenka Burdová píše v rozhovoru s vedoucím Oo ŠL TANAPu Oravice Jánem Krušpánem o lesnických a vodohospodářských poměrech v Bobrovecké dolině. V ní jsou tak bohaté vodní zdroje, že zásobují pitnou vodou oravský skupinový vodovod. Dostatek kvalitní vody je zde díky souvislým zdravým lesním porostům, o které mohou lesníci bez větších ochranářských omezení pečovat. Mimo jiné sledují, aby se kalamitně nerozmnožili škůdci, v případě jejich většího výskytu činí opatření k eliminování jejich působení. Tato oravská dolina tedy zůstává zelená. Ale jak tomu je v sousední Juráňově dolině? Nejprve dovolte několik základních informací a zajímavostí o tomto klenotu slovenské přírody.

        Juráňova dolina je pravostrannou odbočkou oravické Tiché doliny. Úzkým kaňonem se zařezává do masivu severní části Západních Tater. V roce 1974 v ní byla na ploše 434 ha vyhlášena Národní přírodní rezervace. Geologická stavba doliny je pestrá. Je tvořena sedimentárními druhohorními horninami, od méně odolných vápenců triasu, jury a křídy v západní části doliny, po masivní dolomity v závěru doliny, ve kterých pramení Juráňův potok. Ten se před ústím doliny prolamuje úzkým, hlubokým kaňonem zvaným Tiesňavy. V nich je několik vodopádů, v korytě potoka obří hrnce, vymleté vodou. Vede jí turistická značkovaná cesta a naučná stezka.

        V Tiesňavách roste mnoho vápenomilných rostlin, vzhledem k teplotní inverzi se zde vyskytují horské druhy, například soldanelka karpatská a prvosenka holá. Ve výšce 800 m n. m. je zde jeden z nejnižších výskytů kosodřeviny v Karpatech. Lesníci zde jako zajímavou technickou památku uchovávají malou část původně asi 900 m dlouhého dřevěného mostu nad Juráňovým potokem, po kterém bylo na počátku 20. století dopravováno dřevo.

        Jaký je tedy vztah lesů Juráňovy doliny a vody? Vedoucí Oo ŠL TANAPu Oravice Ján Krušpán k tomu říká:

        „Celá Juráňova dolina je přísně chráněná, v současné době v ní nejsou přípustné žádné, tedy ani lesnické zásahy. Avšak v první polovině dvacátého století, kdy zde rezervace ještě nebyla ustavená, v její střední části prováděl tehdejší hospodář na tomto území - Oravský komposesorát, poměrně velké těžby dřeva. Ale závěr doliny s nyní vzácnými, původními dvě stě let starými porosty smrku, buku, jedle a javoru, a oblast Tiesňav zůstaly zachovány. Vytěžené porosty však byly zalesněny možno říci původním sadebním materiálem, tedy sazenicemi smrku, buku, javoru a jedle zdejší provenience, a staly se základem kvalitních lesních porostů v dolině. Jsou to lesy první generace po přirozených lesích. V sousedních dolinách, Tiché a Bobrovecké, důsledně eliminujeme ložiska výskytu kůrovců, proto se nám daří zachovat lesy v Juráňově dolině relativně nepoškozené, i při respektování bezzásahové zóny.

        Zásluhou našich lesnických předchůdců i naší nepřímou péčí se daří udržet zdravé lesy i v Juráňově dolině. Jsou předpokladem kumulace vody v dolině. Ta prosakuje měkkým rozpukaným vápencovým podložím do velkých hloubek, kde se ohřívá a vyvěrá jako geotermální voda na povrch. To je patrné i na skalách v Tiesňavách. Teplá voda z nich stéká do Juráňova potoka, který proto nezamrzá. Do blízkých Oravic přijíždí lidé ze širokého okolí do termálního koupaliště. Zdrojem této vody jsou podzemní ložiska i z lesnaté Juráňovy doliny.“              Jiří Junek

 

Na Oravě roste kvalita srnčí zvěře

        Stalo se již tradicí, že nás na výstavy mysliveckých trofejí zvou lesníci a myslivci z Oravy, k nimž patří i významní oravští myslivci Ing. Jozef Herud a Ing. Jozef Brunčák, lesníci z Odštěpného závodu Lesů Slovenské republiky Námestovo. Mimochodem to jsou ti, kteří ještě nedávno úspěšně organizovali bohužel zrušené mezinárodní soutěže Dřevorubač v Náměstově, kam jsme ze zemí českých rádi jezdili.

        Loni jsme psali o přehlídce trofejí zvěře z Oravy, která se konala v Zuberci, letos ji ve dnech 17. - 21. 3. uspořádaly Okresní organizace SPZ ORAVA Dolný Kubín, SPZ Tvrdošín a SPZ Námestovo v Hruštíně, obci asi šest kilometrů na sever od Oravského Podzámku. Zde výstavu organizovalo místní myslivecké sdružení. Pro informaci - jeho 33 členů a 7 čekatelů myslivecky hospodaří na 2619 ha pozemků lesních a polních honiteb, které se rozkládají od relativní nížiny po vrchy Chráněné krajinné oblasti Horná Orava. V jejích honitbách se můžete setkat s vysokou jelení zvěří, srnčí a černou zvěří, se zvěří drobnou, zejména zajíci, z pernaté zvěře například s jeřábkem, nebo dokonce s tetřevem. V hlubokých lesích žijí medvědi, vlci a rysi. Tedy druhové zastoupení zvěře je v jejich sdružení pestré.

        V čem byla letošní přehlídka trofejí jiná než ty předchozí? Na Oravě roste kvalita srnčí zvěře. Na minulých přehlídkách se trofeje s nevyšším hodnocením objevovaly jen zřídka, letos byly prezentovány hned čtyři: tři z okresu Dolný Kubín a jedna z okresu Námestovo. Nejsilnějšího srnce, ohodnoceného 177,05 body CIC, ulovil Ing. Miloš Murina v Mysliveckém sdružení Holica Leštiny. Jednalo se o šestiletého srnce. Čtyřletého srnce ulovil Ján Bolek v Myslivecké společnosti Zelený les Zimná, trofej ohodnocena 168,37 body CIC. Třetím nejsilnějším srncem je osmiletý srnec s trofejí ohodnocenou 147,27 body CIC, kterého ulovil Jozef Kostarik v Mysliveckém sdružení Grúň Kňažia. Čtvrtou „zlatou“ trofej našel na uhynulém srnci Jaroslav Mendel z Mysliveckého sdružení Žaškov. Trofej šestiletého srnce byla ohodnocena 139,10 body CIC. Myslivci se shodli, že na Oravě je v poslední době vysoký poměr nadějných, chovných srnců.

        Mezi trofejemi jelení zvěře slavily opět úspěch trofeje jelenů ze Štátnych lesov TANAPu, Ochranného obvodu Oravice. Mimochodem - kromě ŠL TANAPu na Oravě už není jeden myslivecký revír, který obhospodařují státní lesy. Kdo vlastně bude leaderem myslivosti na Oravě a na Slovensku vůbec…?

        Loni na přehlídce trofejí za rok 2008 v Zuberci lesníci vystavovali trofej ohodnocenou 210,31 b. CIC, letos trofej dvanáctiletého šestnácteráka, ohodnocenou 211,45 b. CIC. Jedná se o úhyn, nalezený za neobvyklých okolností. V Bobrovecké dolině slouží lesník Bohumír Gazda, za ním na návštěvu šel ze sousední doliny jeho bratr Michal, rovněž lesník. Cestou nalezl v Bohumírově obvodu v závěru Bobrovecké doliny uhynulého kapitálního jelena, podle stop patrně oběť vlků.

        Podle slov vedoucího Ochranného obvodu Štátnych lesov TANAPu Oravic e Jána Krušpána příčinou kvality jelenů v jejich oblasti je z velké míry přikrmování. Lesníci jim podávají fermentovaná jablka, seno, senáž a speciální krmnou směs s bohatým složením: jemně drcené jehličí, kůra a dřevo, kukuřičný šrot, oves, vitamix a sója. Výrobu směsi oravičtí lesníci dozorují i pro Ochranné obvody Habovka a Zverovka. Když jelení zvěř dostane v krmení drcené jehličí, kůru a dřevo, nepůsobí pak takové škody loupáním. Kvalitně krmená zvěř je v dobré kondici a snáze odolá útokům predátorů, zejména vlků. Navíc početní poměr mezi jelení zvěří a vlky je únosný.

        Připravil Jiří Junek

 

Krize lesnictví a lesního hospodářství

Referát přednesený Ing. Vladimírem Krečmerem, CSc., na XXX. valné hromadě ČLS v pátek 16. dubna 2010 v budově ČS VTS (Novotného lávka 5, Praha 1)

Dámy a pánové, vážené kolegyně a kolegové!

Rád bych se na shromáždění významné lesnické komunity, naší Společnosti, dotkl tématu, které doslova visí na vlásku a snad proto se kolem něj chodí po špičkách: je to krize lesnictví a lesního hospodářství. Není to však aktuální globální hospodářská krize. O krizových jevech a kudy dál v lesnictví se ve svobodném světě začalo uvažovat od konce 50. let minulého století ze dvou důvodů:

- byly to již koncem 50. let první náznaky globalizace světové ekonomiky včetně trhu s dřevní surovinou a přesunů dřevozpracujícího průmyslu za lacinější surovinou, a tedy i možného oslabování pozice lesního sektoru v Evropě s jen jednoúčelovým hospodářským využíváním lesů;

- druhým důvodem byl bouřlivý vývoj civilizačních procesů, tím podmíněný rozvoj veřejných zájmů na lesích – potřeb „well being“ společnosti ve sféře environmentální a sociální a tedy podnět ke zmnožení hospodářských cílů nakládání s lesy.

V posledních dvou dekádách XX, století se v USA zformovaly a vyrazily do světa dvě ideologie – ekonomismus podle idejí neoliberální politiky a environmentalismus, v krajní větvi podle idejí hlubinné ekologie. Ekonomismus se podle politologů nezadržitelně globálně prosazoval „silou dynamiky maximalizace zisků“ bez jiných ohledů. Environmentalismus (v užším smyslu ekologismus) zaujal veřejnost ohleduplností k často těžce dotčené přírodě i emočním úsilím zachránit zelenou planetu. Jsou to aktuálně principiální otázky budoucnosti lesnictví, lesního hospodářství a tím i dalších generací lesnictva včetně vlastníků lesů. Mimořádně zkomplikovaly pole lesní politiky, odjakživa rozrývané protiklady dílčích, skupinových a veřejných zájmů.

Domnívám se, že kromě aktuálních a akutních lesnických starostí, jak se kolem nich točí pochopitelné starosti našeho lesnictva, nemělo by se zapomínat na principiální otázky dalšího vývoje lesního sektoru a tím na jeho budoucnost v horizontech tomuto sektoru adekvátních. Velmi vážně na to upozorňují představitelé IUFRO.

Jak známo, lesní hospodářství má v moderní terminologii stát na třech nosných, vzájemně provázaných pilířích: ekonomickém, ekologickém (šířeji: environmentálním) a sociálním. Doposud stojíme na jediném nosném klasickém pilíři ekonomickém, pochopitelně s podpůrnými pilastry, které mají podporovat – obrazně řečeno – optimální ekonomickou uzávěrku. Tak to vyhovuje i ideologii ekonomismu. Ideologie environmentalismu staví vše zase na jediném nosném pilíři ekologickém a nestojí mnoho ani o nějaké podpůrné pilastry – ekonomice obvykle nevěnuje pozornost a člověka s jeho prostředím vůbec pomíjí v boji proti údajně archaickému antropocentrickému myšlení. Ovšem lesní hospodářství se zabývá lesy právě z hlediska potřeb společnosti – „lesy pro lidi“ je přece moderní heslo mezinárodních lesnických akcí.

Jedná-li se o problémy této významnosti, stojíme po mnoha generacích v přelomovém období na významném rozcestí v historickém vývoji našeho lesnictví i lesního sektoru. My jsme v ČR – neohlížejíce se na Evropu – již v předstihu vykročili cestou podle ekonomismu: naše popřevratová transformace totiž spočívá na jeho principech. Snad jsou z vývoje podle toho principu jisté, dnes diskutované problémy a rozpaky. Takže možná u vědomí tří pilířů, které mají být vzájemně provázány, už léta pod různými tlaky a v rozpacích nad mnoha dílčími požadavky přešlapujeme.

S ideologiemi je zřejmá starost i po Evropě – zdůrazňuje se význam dvou principiálních hledisek pro lesnictví:

- neoslabovat produkční význam lesů, avšak kromě tržních statků

- zabezpečovat též poptávané environmentální a sociální veřejné zájmy na lesích lesnickými službami jako dalším politicko-ekonomickým druhem hospodářských aktivit lesního sektoru.

Jsou to zároveň podněty k úvahám představitelů IUFRO, jak je to s aktuálními restrukturalizacemi, stojícími – přes jejich údajnou, v tuzemsku velmi významnou průzračnost – na pilíři jediném.

                 Domnívám se, že obě současné, u nás působící a naprosto protichůdné ideologie jsou zralé k vážné analýze. Vzpomeňme environmentalistickou ideu, vyslovenou ne tak dávno představitelem MŽP ČR: jednu třetinu lesů přenechat v bezzásahovosti matce Přírodě, která pro ideology environmentalismu „vše co činí, vždy jen dobře činí“. Další třetinu lesů opečovávat způsoby přírodě blízkými s maximálním důrazem na biodiverzitu, původní (s velice rozdílným pojetím „původnosti“) druhovou skladbu a strukturu lesních ekosystémů podle různých přání, včetně – jak je slýchat – pařezin, porostů prosvětlovaných lesní pastvou a jiných „ekocenóz“ lesa třeba s hrabáním steliva. Poslední třetina lesů by mohla být přenechána lesníkům k produkci tržní dřevní suroviny v lesních, tentokrát protipřírodních „kulticenózách“. Vize jen tak nahozená bez jakýchkoliv vazeb ekonomických, environmentálních i sociálních, jak je to obvyklé.

                 Druhou cestu rýsuje nejzřetelněji podnikatelská sféra, jak je jí to přirozeně blízké v intencích ideologie ekonomismu. Naším problémem jsou lesy v majetku státu – v optimálním procentu mají, jak jsme četli, zabírat 0 % celkové lesní plochy a postup tímto směrem tradičně jde přes návrhy pronájmů státních lesů k hospodaření podnikatelské sféře. Nechci zde mluvit o aktuální situaci, avšak připomenout eskapádu ministra J. Mládka s pronájmy státních lesů k hospodaření jako „záchranu státního lesnictví“ podle médií. Přišlo to ze dne na den, aniž by se někdo zabýval smyslem existence tohoto druhu vlastnictví lesa v demokratické společnosti s tržním hospodářským systémem či jen rozborem důvodů platného zákona o lesích, jenž takový postup výslovně zakazuje.

 V těchto dvou cestách z dnešního rozcestí není stopy po třech opěrných pilířích a po jejich provázanosti. Naopak pro lesní sektor setrvávají už dlouho obávaná rizika jednoúčelového nakládání s lesy, jak tomu bylo už před sto lety. Rizika pro budoucnost lesnictví a lesního hospodářství, kdyby v krátkodechých zájmech nechtělo přihlédnout k vývoji euroatlantické civilizace a k jejím nárokům. Jisté ohledy k nim byly na základě zkušeností s přírodními živly pojaty do lesního zákonodárství v Evropě v hloubi XIX. století. Tohle makroekonomům uniká i s tím, že nároky, tedy poptávka společnosti, se za uplynulou dobu velice rozrostly (Když jsem v roce 1993 s přípravou lesního zákona s kolegou Ing. Z. Polenem CSc. Navštívil Předsednictvo vlády, expert makroekonom pro zemědělství a lesnictví se nás důtklivě ptal, proč požadujeme zákon o výrobě dřeva, když není zapotřebí zákona pro výrobu kuličkových ložisek či vepřového masa. Když jsme odcházeli ke Klárovu zastavil se náhle kolega Poleno a pořádal mne, abych ho štípl, neboť si není jistý zda bdí či se mu to jen zdá.).

Domnívám se, že je to základní lesopolitický problém v řešení a vyřešení slibnější cesty. Prosím, nelekejte se – nejde tu o zvrat poměrů u nás k cestě zpět před rok 1989, jak bývá třetí cesta v politice zvána. Jedná se o modernizaci nakládání s lesy zmnožením hospodářských cílů lesního hospodářství tak, aby využívaje nových společenských potřeb a poptávky po nových způsobech podnikání s lesy došlo

- k posílení ekonomické stability lesních majetků,

- k posile postavení lesního sektoru, jeho image ve smyslu hesla „lesy pro lidi“,

- k orientaci na další hospodářskou činnost bez vztahu k nepříjemným aspektům globalizace.

Vím, že jsou to pro naše lesnictví někdy jakoby nová, nezvyklá hlediska – proto se hovoří obecně i v Evropě o přelomovém období lesnictví, jemuž zůstává klasická produkce, a přibývají aktivity v dalších hospodářských cílech. Jsou to lesnické služby, které se týkají rekreační funkce lesa, ochrany krajiny před vodním živlem a erozí, ochrany přírody, ochrany vodních zdrojů, posilování a údržby např. zdravotních, klimatických, protihlukových funkcí lesa. U nás se přece jedná – jak dávno víme – o víc než polovinu lesní plochy.

                 Měla by končit éra povinnosti strpět újmu na hospodaření či brigádnicky – zbude-li něco peněz, chuti a času – pečovat o image lesnictví. Proto může udivovat, jak slabě jsou (např. i v NLP I a II) pojednávány principiální otázky budoucnosti lesnictví a lesního hospodářství v porovnání s nejrůznějšími konkrétními požadavky zájmů dílčích; jak silně se liší reálné lesopolitické i environmentálně politické směry v ČR od těchto základních problémů budoucnosti lesního sektoru. A jak také se ozývají hlasy: nezabývat se raději výzvami doby – základními otázkami stavu i budoucnosti. Tohle se nějak vymyká naší lesnické tradici: raději klidně přežívat vzdáleni rozporného lesopolitického pole v bukolické pohodě „sub tegmine fagi“ – ve stínu buku, jak ekologicky výstižně pravil už pradávný básník Vergilius. Myslíte, že by to bylo skutečně lepší, než uvažovat v horizontech adekvátních nám zatím ještě (či už jenom) zčásti svěřenému přírodnímu zdroji, třeba i o upozorněních představitelů IUFRO na zavádění – cituji – „neuvážených, krátkodechých restrukturalizací v lesním sektoru“, které ho vracejí vlastně století nazpět – jakoby vývoj světa to století nepokročil a nedával nové výzvy pro lesní hospodářství, pro vlastníky lesů i lesnictvo samo. Mám dojem, že tu jde o téma nesmírně závažné pro budoucnost lesnictví i lesnictva – o nové zásady nakládání s lesy, o nová paradigmata našeho sektoru na místě těch zpochybňovaných staletých, o nové zdroje kapitálu pro lesní hospodářství, jichž se netýká globalizace a také o obnovu jeho někdejší image u veřejnosti, makroekonomů i politiků, tedy i o obnovu jejich podpory. Často slýcháme, že byla dána konkrétní zadání a je třeba vyčkat na jejich změnu. Domnívám se, že to je tragická chyba – na lesnictvu je, aby společnost přesvědčilo, že nabízí víc než je benefit z produkce dřeva. Jde tu o samu identitu lesnictví a lesnictva, chtěli-li byste to říci co nejmoderněji. Naskýtá se poslední otázka: má k tomuto tématu co říci Česká lesnická společnost?                                Vladimír Krečmer

 

Střední lesnická škola zahájila realizaci projektu Moderní výuka

        Dne 1. února 2010 zahájila Střední lesnická škola v Hranicích dvouletý projekt „Učení nás bude bavit aneb moderní výuka oboru lesnictví prostřednictvím ICT“. Jedná se o grantový projekt v rámci globálního grantu „Zvyšování kvality ve vzdělávání v Olomouckém kraji“ spolufinancovaný Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

        Projekt reaguje na potřeby moderní výuky, která podporuje rozvoj klíčových kompetencí žáků. Záměrem projektu je zvýšení kvality a modernizace odborného vzdělávání rozšířením možností využití informačních a komunikačních technologií při výuce. Hlavními aktivitami projektu je tvorba výukových pomůcek vybraných odborných předmětů a jejich následné ověření ve výuce.

        Realizací projektu chceme zdokonalit a inovovat pracovní a výukové materiály včetně forem prezentace žákům. Výuka by měla být dynamická, interaktivní a měla by pružně reagovat na aktuální změny lesnického oboru, aby se přizpůsobovala relativně rychlému vývoji ve zmíněném oboru.

        Projekt přinese nové, otevřené možnosti vyučování. V důsledku naroste efektivita a pružnost výuky, která povede k rozvoji klíčových kompetencí žáků a zlepší se tak jejich potenciál pro studium na VŠ nebo na trhu práce.

Ing. Alena Novotná, projektová manažerka

 

Dřevorubce roku – Adršpach

Vážený pane šéfredaktore,

v čísle 3 – 4  SILVY BOHEMICY jste na titulní straně uveřejnili fotografii z klání Dřevorubce roku – Adršpach 2010. Jsem ředitelem střední lesnické školy,která vychovává budoucí technickohospodářské pracovníky, kteří mimo jiné, budou ve své praxi dbát také na dodržování bezpečnosti práce. Mám za to, že takovýto časopis s celostátní působností má vedle podávání informací i vychovávat. Na této fotografii je „ soutěžící dřevorubec“, který požadavky bezpečnosti práce hrubě porušuje a to, že na hlavě nemá bezpečnostní přilbu s chrániči sluchu a zraku, pilu obsluhuje bez rukavic a na zemi stojí v gumových mysliveckých holínkách. Již se nedivím, že je v současné době v lesním hospodářství strmý nárůst těžkých a smrtelných úrazů. Jako řediteli školy a učiteli mi není jedno, že vůbec  tato soutěž, při takovém to hrubém porušování bezpečnostních předpisů, proběhla a že renomovaný časopis je schopen, takřka nevinně, zveřejnit snímek, který porušování předpisů dokazuje. I našim studentům přichází do rukou Váš, jinak velmi dobrý časopis. Sami po nás požadují vysvětlení proč škola učí tak a provoz ( soutěž ) koná jinak ?

S pozdravem

Miroslav Kutý, Ing., ředitel školy, tel.: 581 602 577, STŘEDNÍ LESNICKÁ ŠKOLA, Jurikova 588, 753 01 Hranice, tel.: 581 601 231